Zvu Vás všechny, mám nový repertoár z písní napsaných v jižní Francii, Španělsku, Řecku, Laosu a Indii. Samozřejmě jsem nezapomněl ani své staré písně a moravské lidové balady, které jsem kdysi objevil ve sbírce Františka Sušila. Koncert i s přestávkou trvá dvě a půl hodiny.
10. čtvrtek, PRAHA 1, křest CD Milana Valenty, budu jen kmotrovat
14. pondělí, Hutka, PRAHA 1, Blues sklep, Liliová ulice, 19:00
16. středa, Hutka, KOLÍN, Městský společenský dům, Zámecká 109, 20:00
17. čtvrtek, Hutka, KONSTANTINOVY LÁZNĚ, 19:30
19. sobota, Hutka, VELKÉ KARLOVICE, restaurace U muzea, 18:00
20. neděle, HUtka, JEDOVNICE, kinosál, 17:15
23. středa, Hutka, LOUNY, Vrchlického divadlo, divadelní kavárna, 19:00
25. pátek, Hutka, PRAHA 14 - KYJE, kulturní dům v Kyjích, Šimanovská 47, 19:00
27. neděle, Hutka, LITVÍNOV, kostel sv. Michaela archanděla, 16:00
Do přílohy dávám povídku PUBLIKUM z knihy PRÓZY I, kterou mi nedávno vydalo vydavatelství Galén. Jsou to všechny věci, které jsem napsal před emigrací:
http://knihy.abz.cz/prodej/prozy-i-spisy-jaroslava-hutky-sv-4
Srdečně zdravím - Jaroslav Hutka
www.hutka.cz
Česko , Slovensko NAROD MA PRAVO SE BRANIT Jaroslav Hutka
NEVIDITELNÝ PEPA
PETICE NÁRODNÍCH POKLADŮzabrala.Ovšem kroměveselé nálady to zase vedlo několik nenechavců k všetečné otázce, co to české rádio pořád vysílá za blbou muziku. Je to otázka zbytečná a Pepu Mafiána nezajímá. Ten nacpe do každodenního playlistu v počítači blbé písničky, které pak musí redaktoři celý den pouštět, aby posluchače nadrogovali dostatečnou závislostí na nevkusu. Některým redaktorům to tiše vadí, většině už je to jedno a neviditelného Pepu osloví pouze prachy, které se mu podaří blbými písničkami z veřejnoprávního rádia vycucat. Dobrými písničkami by to asi nešlo.
Když se před sedmi lety stal Jan Pokorný šéfem zpravodajství Radiožurnálu, ptal jsem se ho, co s blbou muzikou bude dělat. Řekl, že nic, že muzika mu nevadí. Dnes vím, že mu nesmí vadit, protože by ho nejspíš vyhodili, jako on tehdy vyhodil mě. Před šesti lety jsem dostal na pokorném Radiožurnálu svobodný prostor, abych posluchačům kladl otázky, které jsem vždy týden předem oznámil. Posluchači telefonovali a mluvilo se a mezi řečmi se neviditelný Pepa vždy vecpal s blbou písničkou. Když jsem vyhlásil, že se příště bude mluvit o muzice na Radiožurnálu, tak už se další týden nekonal. Už žádný další. Oficiálně se to jmenovalo, že se objevilo naléhavé politické téma, které se muselo řešit zrovna v ten můj vysílací čas. Viz fejeton DROBEČKY z roku 2005: http://www.hutka.cz/new/html/drobecky.html Lidem ale téma blbých písniček lhostejné nebylo a když o tom nemohli diskutovat veřejně po telefonu, ozvali se mi na mail: http://www.hutka.cz/new/html/drobeckya.html
Ale to už bylo neviditelnému Pepovi jedno. Na jeho rádiu to nebylo a jeho posluchačské stádo to nevyplašilo. Veřejnoprávní rádio má na rozdíl od soukromého rádia nekontrolovatelné hromady peněz a je škoda si z tak tlustého koláče neodklonit. A přes muziku se to dá elegantně, blbá písnička je noblesní kráva s mnoha skrytými vemeny. Stěžoval jsem si tehdy u kozla zahradníkem. Generální ředitel rádia, Kasík, byl bývalý barový hudebník, který za svou hlubokou neschopnost dostával větší plat než předseda vlády. Díval se na mne s nevinnou tváří a říkal, že neví o čem mluvím. Za ty prachy by i schopnější kanóni nevěděli. Takže se mi dodnes zdá vtipné, jak redaktoři Radiožurnálu umí žhavě mluvit o nešvarech ve společnosti a ve vlastním hnízdě si hřejí korupční vajíčko Pepy Mafiána. Jan Pokorný se to naučil ještě za dob, kdy šel u tajícího bolševika za politického novináře. Už tehdy se na Radiu Hvězda hrála blbá muzika a už tehdy ji pouštěl neviditelný mafián Pepa...
V posledním čase o neviditelném Pepovi psal ještě muzikant Zdeněk Vřešťál a písničkář Jan Burian:
Zdeněk Vřešťál: Heleno, děkuji!
Velice mě rozesmála stížnost zpěvačky Heleny Vondráčkové adresovaná Radě Českého rozhlasu. Její hlas poslouchá celý národ už téměř půl století a nedá se říci, že by právě tato zpěvačka nedostala šanci proslavit se právě díky vysílání Českého, dříve Československého rozhlasu. Doba se sice změnila, ale právě v těchto letech jsme svědky velkých návratů zpěváků z šedesátých let minulého století. Každá soukromá stanice hlásá, že hraje staré české hity a všechny tyto stanice znějí úplně stejně. Žádná z nich se nesnaží objevovat nové tváře české populární hudby a dostat do vysílání byť jedinou novou písničku je nadlidský úkol. Je to jako z Hellerovy Hlavy 22 – „my vám tu písničku hrát nebudeme, protože ji nikdo nezná...“ Když se jich zeptáte, jak to udělat, aby se známou stala, poradí vám stejní fiškulové, že ji přece musíte nejdřív dostat do vysílání nějaké rozhlasové stanice... To znamená, že v soukromém sektoru nemám jako autor a interpret žádnou šanci. Komerční stanice bude vždycky vysílat jenom to, co je známé, protože populární písničky jsou pro ně jenom jakousi vatou mezi reklamami.
Obracím se proto logicky na Český rozhlas, stanici, která vysílá za naše společné peníze. Ano, kdo jiný by měl hrát původní a novou českou tvorbu, kdo by měl být oním Kolumbem v neprozkoumaných vodách české populární hudby? Konglomerát veřejnoprávních stanic jménem Radiožurnál, Dvojka, Vltava, Česko, Wave, Leonardo, Regina, Region, Plzeň, Pardubice, Hradec Králové, Ústí nad Labem a další to rozhodně nedělá. Jsou to vlastně státem a námi dotované pseudokomerční stanice, které se snaží zalíbit – nikoli objevovat nové, ještě neohrané a neprověřené. Prioritou je poslouchanost, nikoli poslouchatelnost. Připojuji se proto ke stížnosti známé zpěvačky a ptám se Rady Českého rozhlasu, kde jsou ty stovky nových děl mladých českých autorů? Kdo pomůže mladým skladatelům, textařům, muzikantům a zpěvákům – lidem, kteří svým vrstevníkům ukazují cestu? Není už náhodou na čase něco změnit a říci ono známé Děkujeme, odejděte?! A Vám, Heleno Vondráčková, děkuji za nahrávku na smeč!
Zdeněk Vřešťál, 55 let
začínající skladatel a textař
Jan Burian: OTEVŘENÝ DOPIS ANEB PŘÍMLUVA ZA HUDBU
Vážená Rado Českého rozhlasu,
dostal jsem dopis od jednoho z vašich členů a s ním i pozvání k diskusi nad neutěšenou kvalitou hudby ve vysílání veřejnoprávních stanic Radiožurnál a Praha. Rozhodl jsem se reagovat hned a touto cestou, přestože si myslím, že debata měla proběhnout zhruba před dvaceti lety, když se v téhle zemi změnil režim. Od té doby se totiž v hudebním vysílání těchto dvou stanic podařilo zejména úspěšně rozvinout a pak zakonzervovat systém, který slouží takzvanému hudebnímu průmyslu a systematicky devastuje povědomí posluchačů o tom, co to vlastně hudba je a k čemu slouží.
Především odvěký hudební žánr, kterému se říká píseň, byl na vlnách těchto – zdůrazňuji, že veřejnoprávních – stanic degradován na něco, čím se ve vysílání vyplňuje prostor mezi jednotlivými mluvenými vstupy. Když nikdo nemluví a neznějí džingly či reklamy, poslouží píseň jako předěl, jako vata, a tahle vycpávka je ještě ke všemu vybírána a uváděna anonymně. Vesměs se totiž jména interpretů, autorů ani dramaturga, který za to, co se nám line do uší, nese odpovědnost, nedozvíme.
Pokud máte záslužný zájem tento nedůstojný stav změnit, naskýtá se jedna možnost – návrat (ale raději tomu neříkejme návrat – není se kam vracet!) k osobní zodpovědnosti za vybírání hudby v rozhlase, konec anonymity. Konec teorií a praxe „selektorů“, jakož i demagogických výroků o tom, co lidé takzvaně „chtějí“ poslouchat. Dost schovávání se za pofidérní průzkumy a teze, že rozhlas má vysílat především to, co si jeho posluchači přejí.
Veřejnoprávnost v hudebním vysílání přece nemůže spočívat v jakési přímé demokracii, tedy v tom, aby si zprůměrované skupiny vybíraly, co chtějí vysílat z „předvybraného“ balíku hudby. Běžný posluchač rozhlasu zajisté nemůže být dramaturgem, to by znamenalo popření veškeré odbornosti této profese. Dramaturg má v případě veřejnoprávního média také pomáhat posluchačům tříbit si vkus – třeba tím, že informuje o nových trendech, připomíná nejlepší díla minulosti a brání braku a hrubé komerci, aby ovládla vysílání. Je-li hudební část rozhlasového programu v rukou amatérů, kteří se navíc zaštiťují tezí, že lidem se má pouštět, co oni „chtějí“, dopadá vysílání tak, jak ho známe dnes, a lepší to nebude.
Kudy z toho ven? Zrušte všechny ty takzvané playlisty a selektory a dejte důvěru vzdělaným a citlivým hudebním dramaturgům. Skoncujte s anonymitou ve výběru hudby pro vysílání veřejnoprávního rozhlasu.
Je velmi škodlivé, když model vysílání, který představuje zejména Radiožurnál, vychází ze snahy o co největší „poslechovost“ stanice. To je strategie, kterou se vesměs řídí soukromé stanice (a fakt, že ne úplně všechny, by měl být burcující). Od veřejnoprávního rozhlasu žádáme kromě objektivního zpravodajství především kulturnost, která není závislá na diktátu peněz. Nechceme, aby se taková stanice snažila konkurovat bulváru tím, že dodá ještě lacinější zboží.
Prosím, zkuste být odvážní a přehodnotit svůj způsob myšlení a vnímání veřejnoprávní funkce rozhlasu. Ten dosavadní, jak sami vidíte, nikam nevedl.
Jan Burian, písničkář a spisovatel
2012 ©