Radostně oznamuji, že vydavatelství Galén ve vydávání mých Spisů pokračuje a že jsou na světě Fejetony. Jsou tam všechny, co jsem kdy napsal a má to téměř 400 stran. Více než třetina jich nebyla knižně vydána, sedm nalezeno v mém archivu. Objednat se to dá zde:
Fejetony jsem začal psát v roce 1977, když mi bylo zakázáno koncertování a já měl najednou spoustu volného času. V poslední sezóně v roce 1976-1977 jsem měl 170 koncertů.
Fejetony byly šířeny samizdatově, to znamená přepisováním na psacím stroji. V roce 1989 jsem si v Rotterdamu založil samovydavatelství SEBETLAČ a fejetony disidentské a emigrantské jsem si vydal v knize POŽÁR V BAZARU. Nazval jsem ji podle fejetonu, který jsem napsal v roce 1979 po návratu z amerického turné a u emigrantů mi udělal podobný malér, jako nedávno píseň Udavač z Těšína u celého národa. Byl jsem tehdy prohlášen zrádce a několik let jsem si česky nezahrál, takže jsem se naučil holandsky a vystupoval jsem v tomto neatraktivním jazyku.
Fejetony prvních sedmi ponávratových let jsem vydal v knize PODZIM JE TADY a všechny další jsem šířil většinou po elektronickém větru a nakonec zcela rezignoval na psaní do novin.
Největší radost mi udělaly ale fejetony, které vydavatel našel v balíku papírů, který jsem mu předal a který byl jakýmsi značně nepořádným archivem všeho možného. Netušil jsem, že se tam dají najít takové poklady.
Do přílohy jsem dal ediční poznámku k Básním i k Fejetonům od Jana Šulce, který obě knihy zpracoval jako redaktor a který má hlavní zásluhu na tom, že tyto Spisy, kterých bude osm, vycházejí. Fejetony se čtou dobře, tak si je kupte...
KONCERTY
duben 2010
30. pátek, Hutka, Tübingen NĚMECKO, Club Voltaire, Haaggasse 26, 20:00
květen 2010
3. pondělí, Hutka, PRAHA 2, Balbínova lit. hospůdka, Balbínova 6, 20:00
6. čtvrtek, Hutka, JILEMNICE, centrum zábavy, 19:00
10. pondělí, Hutka, PRAHA 8 - KOBYLISY, báječný koncert pro uzavřenou společnost
15. sobota, Hutka, KLOBOUKY U BRNA, klub Vendetta, v prostorech starého mlýna, 20:00
16. neděle, Hutka, POZLOVICE U LUHAČOVICE, hotel Ogar, 19:00
20. čtvrtek, Hutka, PRAHA 10 - STRAŠNICE, InGarden, Nad Primaskou 45, 19:00
22. sobota, Hutka, MŠENO, sokolovna, 17:00
27. čtvrtek, Hutka, ŠTRAMBERK, Kulturní dům, náměstí, 19:00
28. pátek, Hutka, KROMĚŘÍŽ, restaurace ČERNÝ OREL v 19:00
Srdečně zdravím - Jaroslav Hutka
www.hutka.cz
Ediční poznámka
Druhý svazek Spisů Jaroslava Hutky přináší první souborné vydání jeho básní. Nejstarší básně, jejichž strojopisy se dochovaly v Hutkově archivu, pocházejí z roku 1965, zatím posledními Hutkovými básněmi jsou nové verše z druhého, přepracovaného znění sbírky Hořký déšť, napsané o třicet jedna let později. Kniha je rozčleněna do třinácti oddílů. Strojopisnou básnickou sbírku Autoportrét z roku 1966 klademe do čela svazku, přestože několik básní v oddílu druhém vzniklo již v roce předchozím. Činíme tak proto, že jsme přesvědčeni, že podstatná část Hutkovy básnické tvorby – stejně jako část jeho díla prozaického a jeho deníky (ty budou ve Spisech otištěny ve svazku Poezie za život) – tvoří ve svém celku jeden velký, v čase se vyvíjející a měnící autoportrét, který zásadním způsobem doplňuje a nasvěcuje jeho mnohem známější dílo písničkářské a fejetonistické. Vedle Autoportrétu obsahuje přítomný svazek ještě další tři básnické sbírky, které Hutka jako skutečné sbírky psal a koncipoval: Klíč pluhu (z let 1973–74), Koryta krve (1987) a Hořký déšť (1995). Poslední dvě jmenované sbírky vyšly spolu s několika básněmi s názvem Ateliér (1983–84), básní-dopisem Lavička bláznů (1985), sbírečkou Galície (1988) a skladbou Cesta k prameni (1995) v knize Koryta krve, kterou vydalo pražské nakladatelství Mladá fronta v roce 1996. Blíže o této knize, stejně jako o Klíči pluhu, pojednáme níže v Poznámkách k jednotlivým oddílům knihy. Všechny Hutkovy básně z let 1965–73 mimo sbírku Autoportrét vznikaly jednotlivě a v době svého vzniku netvořily žádné sbírky ani oddíly. Teprve v 90. letech, po vydání knihy Koryta krve, se k nim jejich autor vrátil, některé z nich přepsal do elektronické podoby a rozčlenil je do chronologicky řazených čtyř oddílů Apokalypsa (1965–66), Generaci (1966), Kočí (1967–71) a Kulisy domů (1970–73). Současně pracoval i s jejich texty, které postupně přepracovával – ve výsledné podobě pak tyto básně četl na svých koncertech a vyvěsil je na svých webových stránkách. Při ediční přípravě přítomného svazku jsme s těmito nově vzniklými verzemi starých básní nepracovali, ve všech případech jsme důsledně vycházeli z původního autentického strojopisného znění básní, které se dochovalo na papírech formátu A4 v autorově archivu. Respektovali jsme ovšem autorovo rozčlenění básní do výše zmíněných oddílů. Současně jsme stáli před nelehkým úkolem: do již autorem vytvořených oddílů jsme museli včlenit desítky básní, které z jejich původní strojopisné podoby sám nepřepsal a do výše jmenovaných oddílů nezařadil. Postupovali jsme tak, že básně, které byly datovány, jsme v našem řazení vložili vždy na konec daného oddílu a básně nedatované jsme rozčlenili do čtyř skupin a ty pak vložili ještě za ně. Oddíly Apokalypsa, Generaci, Kočí a Kulisy domů jsou tak složeny vždy ze tří částí, z nichž první přináší básně v řazení autorově, druhá básně z téže doby v řazení našem a třetí nedatované básně z let 1965–73 též v našem řazení. Jsme si vědomi toho, že při chronologickém čtení knihy mohou tyto oddíly působit nejednotně (zvláště proto, že v třetích částech jsou otištěny většinou básně různého, často velmi odlišného charakteru, někdy pokusy o rýmovanou poezii, jindy básnické črty k později nenapsaným písňovým textům /či napsaným ve zcela jiné podobě – viz například známé písňové texty Jihlava či Lžička, k nimž v přítomné knize nacházíme předběžné básnické verze či myšlenkové koncepty/), a proto zde pro orientaci čtenářů v celku knihy upozorňujeme na „švy“ mezi jednotlivými částmi těchto pěti oddílů. Uvádíme vždy první báseň druhé části a první báseň třetí části:
Apokalypsa: Apokalypsa II / (Ráno se probouzím unaven)
Generaci: (Zdá se mi) / Svědomí
Kočí: Jojojo / (Tiše seď a poslouchej)
Kulisy domů: (Ach vy anonymní diváci) / (Děťátko, dítě, malinkaté dítě)
Při textologické přípravě knihy jsme opravili zjevné chyby a překlepy a sjednotili jsme pravopis přejatých slov. Opravili jsme, doplnili a sjednotili interpunkci, ve strojopisech občas chaoticky řešené předěly veršů jsme upravili podle jejich významové a rytmické funkčnosti (podobně jako například v knize básní Miroslava Koryčana Vláda slova, Praha, Torst 2000). Pozdější vpisky rukou (perem a tužkou) nejrůznějšího druhu jsme akceptovali jen tam, kde prokazatelně opravovaly nejasnost nebo nesrozumitelnost textu, stejně tak jsme – ve snaze předložit čtenářům co možná nejautentičtější znění původních strojopisů – až na drobné výjimky neakceptovali pozdější škrty. Naopak v případech, kdy báseň původně neměla název a autor jej v 90. letech doplnil, jej do přítomné edice přebíráme. V básni Apokalypsa I jsme přečíslovali její oddíly, protože původní oddíly III, V, VI a XIV se nedochovaly. Stejně jsme postupovali u básně s incipitem „Mám začít tím“, u níž se nedochovaly původní oddíly I, II, IV a VII.
Poznámky k jednotlivým oddílům knihy:
Básně Jaroslava Hutky z let 1965–67 byly v době svého vzniku vedle rané tvorby Inky Machulkové a Vladimíry Čerepkové, kterým se v 60. letech podařilo vydat své první básnické sbírky, a vedle básní Šárky Smazalové a Hutkovy první ženy Zorky Růžové, jejichž verše v knihách Čaj a jiné texty (Smazalová, 2006) a Schody od muzea (Růžová, 2004) se vydání dočkaly až po více než třiceti pěti letech, pozoruhodným projevem české beatnické poezie, jíž daly zásadní impuls básnické překlady amerických beatniků od Jana Zábrany. Zatímco Machulková i Čerepková si vedle četby jeho překladů za Zábranou našly i svou cestu osobní, u Hutky a Růžové působily jeho překlady na dálku: klíčový byl v tomto směru především jeho výbor z díla Gregoryho Corsa Mokré moře, který vydalo pražské Státní nakladatelství krásné literatury a umění v roce 1964, a ovšem i Zábranovy časopisecké překlady básní Ginsbergových (knižního vydání se Ginsbergovo Kvílení dočkalo až v roce 1990). Jaroslav Hutka tehdy své básně nabízel k otištění v řadě českých kulturních časopisů, ve všech případech byl však odmítnut. Jeho tehdejší – z literárně-historického hlediska pozoruhodnou – korespondenci s redaktory kulturních časopisů přinese sedmý svazek jeho Spisů v oddílu Dokumenty.
Hutkova rozsáhlá básnická tvorba z let 1965–67, ale i ta pozdější, vznikající do roku 1973, zůstala posluchačům jeho písní a čtenářům jeho fejetonů a próz zcela neznámá až do roku 1986, kdy v mnichovském nakladatelství Arkýř vyšel literární sborník Generace 35–45, který sestavil a úvodním slovem opatřil Karel Hvížďala. V tomto sborníku, do nějž byly vedle textů Hutkových zařazeny též příspěvky Jiřího Gruši, Petra Krále, Karla Hvížďaly, Václava Bělohradského, Markéty Brouskové, Antonína Brouska, Ivana Binara, Petra Kabeše, Edy Kriseové, Andreje Stankoviče, Věry Jirousové, Pavla Šruta, Karla Kryla, Petra Podhrázkého, Jaroslava Vejvody, Sylvie Richterové a Tomáše Frýberta, a který doslovem doprovodil Jan Vladislav, otiskl Hutka ve svém bloku na s. 229–241 úvahu K pojmu generace (s. 231–232) a čtyři buď textově upravené či výrazně přepracované básně, které v původní podobě obsahuje přítomná edice. Na s. 233–234 otiskl báseň s názvem Generaci, která je složena z pěti přepracovaných strof básně Své generaci II. Báseň spojuje 1. a 2. strofu I. oddílu této básně, 1. a 2. strofu oddílu II. a 2. strofu oddílu III. Na s. 235–238 otiskl Hutka upravenou báseň v próze s incipitem „Zastavili jsme se rovnou pod sluncem“, na s. 239–240 upravenou báseň Křídla a na s. 241 báseň s incipitem „Slyšel jsem, že policie stříhá“, která vznikla pospojováním jednotlivých několikaveršových celků z básně Své generaci I a básně s incipitem „Jen dlouhé vlasy budu mít zadarmo“. Protože u všech textů v přítomném svazku vycházíme důsledně z původních autorových strojopisů, básně ze sborníku Generace 35–45 sem nezařazujeme, pouze na ně upozorňujeme. Přetiskujeme zde však Hutkovu úvahu K pojmu generace, která objasňuje okolnosti vzniku jeho básní z let 1966–67:
Nejspíš bych byl nakloněn tomu, že něco takového jako generace vůbec neexistuje, nebo alespoň ne trvale. Ale jsou zde přece jen znaky, které se v určité době vtiskly do duše a čas od času se vynoří a jsou možná i tou magickou čárou, kterou člověk už nedokáže překročit, a mohly by být zároveň polem, kde by pro jednoho šlo žít s pocitem smyslu a harmonie.
Doposud jsem se cítil dvakrát příslušníkem generace. V roce 1966 a 1967, kdy jsem kvůli tomu nechal školy, začal psát, nechal se zavřít do blázince, abych nemusel na vojnu, přišel k dlouhým vlasům a začal zpívat, a podruhé o deset let později, když jsem zjistil, že vyšetřovatelé StB jsou stejně staří jako já a že jsme vlastně jedna generace. Oba prožitky byly zhoubné a dodnes jsem se jich nezbavil. A oba byly mocným uvědoměním si sama sebe, které mělo vždy za důsledek odcizení se vzduchem, který jsem právě dýchal, a nechuť pokračovat v tom, v čem jsem do té doby žil. Nemám v těchto měsících, zde v Rotterdamu, sílu a trpělivost důkladně přemýšlet nad těmi dvěma obdobími. Mám zde jen s sebou hromadu popsaných papírů, na kterých se mi otiskoval čas, a část z nich vznikla mezi létem 1966 a jarem 1967. Byl to můj první pokus udělat si pořádek ve světě. Na jaře 1966 jsem se rozhodl ukončit školu a žít a tvořit na vlastní pěst. V létě jsem se dostal mezi skupinu lidí, kteří se scházeli u muzea, byli inspirováni beatnictvím a věkové rozpětí bylo tak mezi šestnácti až dvaceti lety. Já měl v plánu věnovat se výhradně malování, ale neměl jsem kde bydlet a posedla mne touha vyjádřit se přímo a útočně. Proto jsem začal psát. Psal jsem denně a všude a měl jsem hluboké přesvědčení, že píšu za svou generaci, kterou představovalo několik stovek lidí u muzea. V tu dobu jsem nemyslel na umění, ale jak zaútočit na svět, který byl k nám velmi neurvalý, protože jsme se začali zjevově lišit, a v tu chvíli bitevním polem mezi mladou generací a starým světem byly dlouhé vlasy. Ty popouzely, a to byl snad také důvod, proč začaly mít důležitost, která se málem kryla s důležitostí života. A bylo to nádherné léto. Rozhodl jsem se pro svobodu a skutečně jsem ji i pocítil, ale bylo nutno za to platit. Na podzim 1966 byla rozvinuta celostátní akce proti dlouhým vlasům. Na několik měsíců jsme se stali zvěří, na kterou byl, za všeobecného souhlasu, pořádán tuhý hon. Několik lidí spáchalo sebevraždu, mnoho jich uvízlo ve vězení a zbytek byl většinou zbit a násilím ostříhán. Byla to akce tvrdá a úspěšná. Už jsme se nikdy nesešli a věci, které se děly potom, byly něčím jiným. Skoro až do podzimu 1967 trval pro dlouhé vlasy zákaz vstupu na veškerá místa určená „veřejnosti“, jako hospody, divadla, tramvaje, vlaky, nádraží, atd. Cestovat se dalo jenom stopem. Jednou v létě 1967 jsem šel rodičům naproti k vlaku a otec – kvůli mé přítomnosti – zaplatil 50 Kčs pokuty za „znečištění nádraží“.
Písemnosti, které zde uveřejňuji, pocházejí z té doby. Vytáhl jsem je bez výběru, tak jak mi padly do ruky. Nikdy jsem je po roce 1967 nedal nikomu číst a sám jsem je od té doby také nečetl. Tu a tam jsem provedl větší či menší úpravy. A to je snad jediné, čím mohu v této chvíli přispět k pojmu GENERACE.
(Rotterdam, 3. března 1982)
Básnickou sbírkou Klíč pluhu, která vyšla ve třech samizdatových vydáních (1. – Praha, Popelnice 1978, 84 stran /péčí Jiřího Gruntoráda/; 2. – Praha, Edice Petlice 1978 /sv. 136/, 84 stran /péčí Ludvíka Vaculíka/; 3. – Praha, Krameriova expedice 1979, 69 stran /péčí Vladimíra Pistoria/) se Jaroslav Hutka poprvé čtenářům představil jako básník. Sbírka obsahovala třicet šest básní. Tiskem ji vydal Kruh přátel české poezie v zahraničí v mnichovském nakladatelství PmD – Poezie mimo domov (Max Wönner Str. 31, München 50) v říjnu roku 1981 jako 9. svazek edice poezie Réva, kterou řídil Daniel Strož. Redakce a grafická úprava Daniel Strož, technická redakce Dominik Černý, písmem Excelsior vytiskla Cicero Druckerei München, náklad 350 číslovaných výtisků a 50 výtisků recenzních, označených písmenem „A“. Podle Hutkova svědectví byla sbírka Klíč pluhu v podobě, v níž vyšla, jen útlým výborem z širšího stejnojmenného celku. Pro přítomné vydání proto z původních strojopisů rekonstruoval původní celek sbírky, ale vytvořil z něj nově dva oddíly: Klíč pluhu a Soumrak. Všechny básně prvního (samizdatového i tištěného) vydání sbírky jsou zde otištěny, ovšem ve zcela jiném pořadí a rozděleny do obou oddílů. Z původních třiceti šesti jich do současného Klíče pluhu přešlo dvacet, doplněno sedmi dosud netištěnými (Tón na operačním sále ticha, Podzimní pampelišky, (Rovná jsi a přímá), Meteory, Barevný míč, Piha na bříšku žáby, (Zvuk nelze zadržet)), do Soumraku jich přešlo zbývajících šestnáct, doplněno osmi dosud netištěnými (Milenci královny, Mince přeražené, Brambor rozkrojený i s talířem, Tři miliardy trosečníků, Kam?, Plínky, plachty na voru dvorka, Zvon se srdcem holuba, Andělé na špičce jehly). U dvou básní autor změnil název, Zeleninový stánek se tak nyní jmenuje Zeleninový stánek na Lipně a Jahodový flíček se jmenuje Jahody. My na závěr oddílu Soumrak vkládáme báseň Desátého června (datovanou 1974) a za ní nedatovanou báseň (Spousta slov mi proběhla hlavou).
Knihu Koryta krve vydalo pražské nakladatelství Mladá fronta v roce 1996 jako svou 5641. publikaci. Edičně jsem ji připravil a soupis prací Jaroslava Hutky otištěný na přebalu jsem sestavil já, typografie se ujal Vladimír Nárožník, odpovědnou redaktorkou byla Jaroslava Jiskrová, výtvarným redaktorem Bohuslav Holý, technickou redaktorkou Jana Vysoká. Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod, Husova 1881. Kniha měla 160 stran.
V přítomném vydání přebíráme text knihy Koryta krve vydaný Mladou frontou beze změny. Po dohodě s autorem upřednostňujeme původní znění sbírky Hořký déšť před tím, které zařadil do své knihy Podzim je tady (Praha, Gema Art pro nakladatelství Fosil 1998) na s. 119–146. Vedle Hořkého deště obsahuje kniha Podzim je tady ještě dvacet pět fejetonů a pět „básnivých povídek“. Básně Hořkého deště jsou zde otištěny ve zpřeházeném pořadí, některé jsou pozměněny, sedmnáct jich je vypuštěno, osm nových přibylo, předeslána je báseň 26. 5. 1996 a za ní autorovo úvodní slovo. Všech deset nových textů z knihy Podzim je tady zde přetiskujeme:
26. 5. 1996
Zase jen slova
slova
namísto prolnutí
proplutí napříč tělem
tvým
a všemi ostatními
tak jak přicházejí
jsou
a odcházejí
a jak byla
a budou
my
pihovatí tolika já
rozfoukaní v nezačátku
a nekončící
závislí
jen na pamatování
zrníček prachu
z toho oceánu pouště
obrácené v kámen
který je proudem
který nezastavíš
ani nepostřehneš
prskavka ve věčnosti
v oblouku duhy
duhy tmy
*
Psát poezii v Česku je nepříjemnost, napadlo mě, a to bych psát neměl, protože českou poezii přece milujeme, oprávnila nám obrození, vymyslela nadoponový nápis Národ sobě a vrátila nám češtinu. Říká se, že nebýt Karla Hynka Máchy, tak by intelektuálové s německým vzděláním nikdy nebyli motivováni věnovat se češtině a pozvednout ji na plnohodnotný jazyk. Josef Váchal zase tvrdí, že nebýt Krvavého románu, tak by lid z nářečí nikdy ke spisovné češtině nedozrál a kavárenské spolky milovníků češtiny by skončily v albech vídeňského muzea. Já si myslím něco z obojího a zároveň jsem hluboce přesvědčen, že psát poezii v Česku je skutečně otrava. Dobrovolně básně nikdo nečte a úctu k básníkům lidé získali pouze českým násilnickým školstvím. Básníků si vážíme jako pomníků v parcích. Nevadí nám, protože nám nestojí v cestě. Přesto básně píšu a píšu je i s myšlenkou, že je někdo číst bude. Na vydavatele jsem měl zatím smůlu. Ale tím, že se zároveň třicet let jako písničkář dívám z pódia na publikum, vím, že jsou lidé, kterým se psát dá, a to pro básnění stačí. V básni člověk neoslovuje dav, ale duši jediného člověka, v intimně sdílené marnosti. A nebýt poezie, tak by naše marnost zůstala nevyslovena, a to by paradoxně znamenalo, že naše činění by se stalo zbytečným a směšným. A pokud je nějaká přímá, neoficiální a skutečná komunikace s něčím, jako je Bůh, tak je to právě poezie. Je to pojmenování pro nepojmenovatelné, divná a nemožná věc, která se ale děje, tak jako náš život, který když je uvědoměn, tak se nutně jeví divný a nemožný.
12. listopadu 1996
*
Bělohradského lasička
přikrývající filosofickým kloboukem
jedovaté hady módně nemoderního zcizení
už se z vejce mého mlčení nenapije
Čekání u jakékoliv vládní nory
na předání poselství
o zmenšení člověka do verzí pohybových součtů
v hotových výsledcích panských očekávání
ospravedlňuje pouze násilí
ve jménu zasepravdy
A tohohle průmyslového odpadu
už bylo za tohle století dost
Už je načase se podívat potoku mezi kameny
pro tu dlouhočasost
a člověku do očí
pro tu letmost
a za víčka snů nesypat sůl akciových společností
a trhoveckých svobod světlé budoucnosti
a spravedlnosti
vznikající automaticky
pouhým odstraněním dohledu nad svobodou
která v člověku prý je
*
Na louce místo ohníčku
jsem si rozsvítil obrazovku
a nedívám se na hvězdy nade mnou
ale na krásné můry
které lezou po světelných slovech
mého čipového počítadla na baterku
a jak je to daleko
s tou bystrou chůdou umělé inteligence
že už mi chybí jen zurčení potoka
a prales
a v něm zapomínání civilizace
tak pohodlně zapisované
že se to dá rovnou sázet
stačí jen odevzdat disketu…
Je po půlnoci a na měsícem vyblednutém nebi
se objevují mraky
Noc je podezřele tichá a teplá
bude pršet
a možná lidstvo tu dlouho nebude
ale to není důvod k panice
vše půjde dál
na této prastaré zemi
tak mladé ve vesmíru
který ve své čerstvosti
ještě na stáří nepomyslel
*
Nelze žít nikde
a tenhle zázrak
je past
kterou spálíme jen myšlenkou na věčnost
ale v této době…?
Jako stádo
jsme hnáni do složenky úzkosti
a poníženi hozenou svobodou
jsme uvolněni v samotě
Stát není od toho, aby se o vás staral
krkají v jónské stupnici
zástupní demokraté
a my křížkujem sázkové formuláře stran
v loterii voleb
aby vyhráli ti za přepážkou
kam nevidíme
protože špehýrka dělících dveří
je průhledná jen ze strany moci
Mísy zpravodajství
nabízejí zdechlé ptáky
posměšně obětované
na odpoutání pozornosti
a my ve svých samotách kuřecích sádek
se prozobáváme
zárukou prošlých včerejšků
k výhružce budoucnosti
*
Trpělivě a svobodně
nepíšu další básně
abych neporanil
a nenechal z ješitnosti vystřílet
zatoulané stádo nočních tvorů
kteří mě provedli s láskou
a nehledaným rýmem
hořkým krajem minulosti
Ale život
se opakuje do stálé přítomnosti
a tlama kalendáře
klade dneškem otázku:
dozpíval jsi tedy?
A já nezpěvák přiznávám
že jsem jen opisoval
čím okolí už zpívalo
a teprve až ve vás zmlklých
zazní tóny
najdu píseň
neomylně
jako tehdy
nebo jste snad dozpívali?
*
V následující básni přibylo k původním prvním pěti veršům patnáct veršů nových:
Je ticho a bezvětří
nad sebou vidím hvězdy
ty pod sebou nevidím
Skládací kompjůtr šumí možná mimozemsky
v tom tichu nehybného listí okolo
Kateřina a Klára spí ve stanu
a já si připadám jako rostlina
která žije svůj život
pouze žije
nemůže víc ani míň
a ví jasně i detailně
že součet je nic
všezahrnující nic
ke kterému se přesto snažím
přidat pár řádek
a to nejde
nic mizí a řádky zůstávají
jen řádky
ztracené ve své malosti
zbavené všeho neměřitelného…
*
Chytám dotyky
odnáším je z tvého těla
po náručích
a nesu je dlouho a daleko
abych podle nich do prázdna vymodeloval to
co jsem z tebe slepecky vyrozuměl
a takovými sochami
jsem zaplnil město
a všechny ulice
kudy procházím
a kontroluji jestli se dílo nerozpadá
a ono chodí stále v podobách
kterých jsem se v tobě dopídil
ale už jsou nedosažitelné
protože se z nich staly ženy
které jsou přesvědčeny
že jsme se nikdy neviděli
*
Za obrazovkou předního skla auta
se promítá krajina tak stará
že může radit mládí
jak dát svěžesti opravdovost
protože novost
je zřetelná jen na podkladu pradávna
a holčičce v bříšku Kateřiny
se z té cesty dělalo špatně
z toho horka
a její starší sestřička
už čtyři roky mezi námi smrtelnými
snila o zmrzlině
k nerozeznání té samé po celé Evropě
Do nekonečna se opakující stejné
proto levné zboží
které potkávám všude
i zde v jižní Francii
nás přesvědčuje, že svět je známý
abychom si nevšimli
jak jsme nepoznaní
tápající po sobě samých
zděšeni z nesrozumitelných zvuků
kterými na sebe promlouváme
*
Červ únavy se prokousal
do jablíčka kazících se očí
aby zahnal barvy
daleko za průmyslové popeliště
ve kterém tak sebejistě
zahrabáváme
základní kámen
své holičské věčnosti
Je noc rozřachtaná tikajícím budíkem
na starém statku
vyžraném až do kořene smyslu
chalupářskými ovcemi
v jejich ztuplém výběhu
z benzinového chlíva
a činžovních ulic
a pater nedotknutelného soukromí
městských bytů
podobných opancéřovaným bublinám
v hlíně
která po nás na zemi nezbude
a žádný dívčí náramek
nebo písmenko na střepině džbánu
nezanechá
Ale nad čím plakat
když pro fungování
obětujem jediný život
se kterým si stejně nevíme rady
pro tu nudu jeho zachování
na přemnoženém parkovišti
ojetých vozů
*
V básní (Zapnul jsem kompjútr) bylo před poslední tři verše vloženo těchto šest veršů:
Sedím na louce
která za jedenáct let života v Nečesku
pro mne znamenala nejvíc
Až Jupiter zajde za horu
půjdu spát
a bude mi nejasně z tolika zážitků času
Poezie Jaroslava Hutky našla cestu i do jeho „samopalné“ edice CD. V květnu a červnu 2004 ve studiu Fosil načetl a upravil sbírku Hořký déšť. Nahrávku vydal na CD s názvem Poezie 1. Hořký déšť, doplněnou písněmi Světlo a stín, Půlnoc, Ulice, Moderní doba, Hluboko tam a Tady domov mám, nahranými v roce 1990. 16. listopadu 2004 nahrál v Brně v klubu na Leitnerově ulici svou recitaci sbírky Koryta krve, doplněnou písněmi Emigrace, Galície, Moderní doba, Stáří, Na výsluní svobody a Zahrady radosti. Nahrávku vydal na CD s názvem Poezie 2. Koryta krve.
Jednotlivé oddíly přítomného svazku uvozují portrétní fotografie Jaroslava Hutky pořízené vždy v době, kdy daný oddíl vznikal. Všechny fotografie jsme vybrali z archivu Jaroslava Hutky, podařilo se nám však zjistit jména pouze tří fotografů. Ta uvádíme v tiráži. Práva všech ostatních fotografů jsou vyhrazena, pokud se se svým autorstvím přihlásí v nakladatelství Galén, rádi jejich jména uveřejníme v příštím svazku Spisů Jaroslava Hutky. Úvodní sbírku Autoportrét uvozuje v naší knize barevná reprodukce skutečného Hutkova autoportrétu, olejomalby z roku 1965.
Jan Šulc
Česko , Slovensko NAROD MA PRAVO SE BRANIT Jaroslav Hutka |
2012 ©